Dlouhý duatlon s parametry 10 km běh, 90 km kolo a 10 km běh se v naší zemi koná každoročně v Krušných horách ve sportareálu Klíny, pravidelně před začátkem triatlonové sezóny, letos 8. května. Vypravili jsme sem téměř celou Cyklorenovu – Ivanu a Kateřinu s odborným doprovodem – servismanem Bohumilem a fotografem Alešem. Konečně máme příležitost poměřit síly, navázaly jsme na časy před deseti lety, kdy se u nás tato disciplína úspěšně rozvíjela. Soupeřky jsou stejné, pouze si změnily jména.
Veškeré zázemí je tedy ve sportovním areálu na vrcholu sjezdovky. Každý běh má tři okruhy – směrem dolů kolem sjezdovky po trávě, následuje dlouhá nesympatická asfaltka tam a zpět a nakonec celkem deset serpentýn po sjezdovce, tudíž stoupání není tak prudký. V 11 hodin za slunečného počasí startujeme. Běží se mi podezřele lehce, ale šetřím síly na svoji silnější disciplínu.
S minutovou ztrátou vyjíždíme já i Kačena za první. Můj rozjezd je poněkud zběsilý, sestra se nechytla, musím tedy sama. Cyklistická část má též tři okruhy, teda spíš půlkruhy – směr přehrada Fláje 14 km a zpět s malým přídavkem 16 km. K obrátkám je vždy dlouhé klesání, od obrátek logicky zas dlouhé stoupání a mezi nimi celkem příjemný vlnění. Asfalt hladký, udržovaný. Vítr nefouká, počasí ideální, i když slunce zalezlo a postupně se ochlazuje.
Janu Candrovou jsem dojela již na první obrátce s cílem co nejvíce se jí vzdálit. Po prvním okruhu mám náskok minutu, což je parádní. Jedu jak hovado, mám totiž půjčený luxusní rychlý kola, jsou to Tufa Cyclone od pana Jonáše a jedou skoro samy. K tomu jsem si pořídila hrazdu na řidítka, jen ten čepec aerodynamický mi schází.
V polovině druhého kola, při rozjezdu z obrátky u přehrady, narážim ráfkem na silnici, chvíli ho zkoumám, jasně že jsem píchla. Když mě soupeřka míjí, je zvědavá, co se mi stalo, posílám po ní vzkaz našemu fotografovi. Mezitím jsem získala ztrátu dvacet minut, moje sestra se ke mně zezadu blíží, což shledávám jako spravedlivý. I ředitele závodu, co kolem nás jezdí na motorce, obtěžuji dotazem, jestli mě disknou, když přijmu pomoc – neodpověděl mi, takže nevím a mám v hlavě zmatek, přece jen je to důležitej závod na to, abych tady předváděla turistiku. Ale předvádim. Poslední kolo podle toho vypadá a je mi těžko při pohledu na první, když se míjíme.
Sestra je kousek za mnou, když vybíhám. Nějak to nehrotim, ale když mě předbíhá, tak povídá – čtvrtá není daleko! No a tím mě psychicky vydeptala, dát zas ty samý tři okruhy po sjezdovce a kolem ní je pro mě nadlidskej výkon, když jde někdo pěšky, nechám se ovlivnit a jdu taky, v serpentýnách se pravidelně zastavuju, o to hůř se rozbíhám, z kopce bolest z otřesů. Říká se, že druhej běh nikdy není úplná lahoda, ale já předvádim totální katastrofu, i podle výrazu mohou diváci soudit, a tak už na mě nikdo nemluví, tvářim se totiž kysele. Do toho ta čtvrtá, kterou míjím po obrátkách stále blíž.
Do cíle jsem se nakonec doplácala na třetí pozici, a dozvídám se, že mi nic nehrozí a už mám zas dobrou náladu. Závod pořadatelé velmi kvalitně zabezpečili a prostředí areálu Klíny i okolní krajina lákají k jízdě na kole. Jenom to chce preventivní tmel v galuskách a nenechat si tak znechutit závod vlastní chybou 🙂
Fotogalerie ze závodu
