Dlouhý duatlon Krušnoman se letos konal v neděli, 15. května, jako každý rok v krušnohorských Klínech, při změněných distancích a prostoru i profilu tratí (11-64-9). Budu opět popisovat závod ze svého pohledu, ženy bojující o přední pozice.

Na tento závod jsme se s Kateřinou velmi připravovaly. Dokonce jsme se vydaly na cestu o den dřív. Musím však zmínit, že při sobotním cestování jsme se zastavily na atletické dráze v Bílině a okusily běh na deset kilometrů jakožto MČR. Vykroutily jsme nehezkých čtyřicet minut a několik vteřin k tomu a mohly pokračovat Krušným horám vstříc. Ještě musím podotknout, že naše představy o výsledným čase se dost lišily od reálu, ale není všem dnům konec, jen škoda tolik vynaložené energie. Ale co – máme to při cestě.

Ještě téhož večera se přihlašujeme na neděli a dovídáme se něco o plánované poslední spadlé krůpěji před závodem – to bude kolem desáté dopolední a poté již jen oblačno až skorojasno, silnice vyschlé. I těšíme se.

Při ranním cestování z Hory svaté Kateřiny sic nic nepadá, ale sucho taky ještě není. To nevadí. Na místě jsme s pouhým hodinovým předstihem a při ukládání kol do depa dostáváme obě žlutou kartu za pozdní příchod (cca 20 minut po). Jsem z toho trochu podrážděná, nemám ráda rozkazy a zákazy. Naštěstí můžeme udělat ještě jeden přestupek a teprve potom nás vyřaděj ze hry.

První 11 kilometrový běh je v úplně jiném prostoru, než jsme zvyklí – vzhůru po silnici, po odbočce ze silnice do lesa vzhůru k Mračnému vrchu, klesání zase k silnici a ještě jednou. Běžíme s Kateřinou stále stejně – do kopce ztrácíme na Šárku sto metrů, z kopce jsme zas u ní, v depu všechny tři pohromadě, jen s rozdílem – ona je tam půl minuty a my dvě minuty, což je zajímavý, protože vrstvíme oblečení všechny stejně. Je tedy škoda takto promarněného času!

První část cyklistiky se sjíždí serpentýnami alpského typu po ještě nevyschlé silnici, takže opatrně. Stejnou trasou se jede zpět z Litvínova i nahoru a zde, po deseti km, se dostávám do vedení. Vzápětí si dělám co největší náskok, musím hlavně pamatovat na rozdávání karet, přece jen při neuzavřené dopravě a závodících v obou směrech je riziko brát soupeře ve svém směru předepsaným obloukem. Naštěstí nás tam není přehršel a tak se do nebezpečné zóny dostávám jen zřídka.

V druhé části se tedy jede již známá trasa do Českého Jiřetína a zpět a ještě jednou tam a zpět. Obrátky mají neskonalou výhodu pro sledování pozice vůči soupeřům. Sleduji svoji pozici bedlivě a i s narůstajícím náskokem získávám motivaci do poslední disciplíny, ze které mám po již několika zkušenostech právem strach… Co nás ale překvapilo – počasí. V prvním „okruhu“ jsme se dočkali nejprve silné průtrže mračen a poté krupobití. Zde shledávám tu ukrutnou chybu v depu – za tak nehoráznou dobu, kterou jsem tam strávila, jsem si nestihla vzít rukavice! Hlásím to tedy našemu doprovodu a on hledá v autě – a najde! Bílé vlněné. Nevěřili byste, jak náročné může být oblékání rukavic – podpírám si lokty hrazdou, zakousnu se a tahám. Však byla to moje záchrana.

V druhém „kole“ už jen vytrvale silně prší, kvůli zmrzlé ruce řadit nelze a dobrzdit dvoukilometrovej kopec do cíle je taky skoro nemožný. Občas jsem si musela slovně ulevit, ale z výkonu neubírám.

Druhý běh je v protějším svahu než ten první – podle starého způsobu – takže tři okruhy nejprve pod sjezdovku, potom náš známý nesympatický rovný asfalt, zpět, a cikcak sjezdovka vzhůru. První dvě rundy musím občas pěšky, soupeřku potkávám na stejným místě, mám tedy jistotu, že mi pozice zůstane. V posledním kole už opouštim „zběsilé“ tempo a díky němu si závěrečný cikcak můžu vyběhnout! Nejspíš za to může i radost z posledních metrů před cílem a jasný vítězství v čase těsně pod 4 hodiny.

Po dvacetiminutový vařící sprše a hromadě těstovin mimo jiné jako bonus získávám zájezd na triatlon kemp do Alp. Pro dva. Tak my snad letos ještě budem trénovat?!?! Pořadatelům patří dík za skvěle připravený závod, příště přijedeme zas!

Více fotek  ze závodu je v naší galerii.

Na webu závodu hledejte další informace, kompletní výsledky jsou zde a reportáž Lukáše Slatinského si můžete přečíst na www.etriatlon.cz.