Tři etapy Mad East Challenge

Až ze Cvikova jsme se vypravili na tříetapový MTB závod do Německého Altenbergu. Jsme dva závodníci – Ivana a Honza, k tomu odborný dohled o dvou členech – Aleš v pozici fotografa, řidiče a servismana, Kateřina v pozici občerstvovače a postřikovače (neplést s postrkovačem!). Oba máme v úmyslu zajet do pátýho místa, aby vynaložená energie nepřišla úplně vniveč.

Start první etapy – prologu – je v Geisingu v páteční podvečer, startuje se ve vlnách, my jakožto na místě přihlášení až v té poslední, v 18:00. Trasa zdánlivě jednoduchá a krátká – vede 4 kilometry prudce vzhůru, chvilku rovně a zas zpět prudce dolů. Terén je ale náročný, bez neustálého brždění je riziko pádu, neboť sjezdy jsou v hluboký trávě a napříč vedou rygoly, které v ní nejdou vidět. Jsou však pravidelně rozmístěný, chce to jen správně počítat. Zahlédla jsem jen jednu osobu, která počítala špatně…

Start jsem nezvládla zrovna na výbornou, musim se z poslední pozice ze všech žen dostat dopředu a dojíždím čtvrtá se ztrátou deseti vteřin na třetí. Honza dojel též čtvrtý. Slušný XC na rozjetí, zatím netušíme co nás čeká, proto považujeme tohle za docela těžký.

Druhá etapa je opět v Geisingu, startuje v 10:10, při řazení do vln propadám panice – děvenky vozej vysílačky, pouhý jeden bidon a žádný jídlo, kolem nich pobíhaj pánové a stále něco šeptaj. Pro klid všech rvu si tedy do kapsy telefon. Rozjezd je opět zběsilej – dlouhej kopec po asfaltu, následujou bahenní lázně a profil je od včerejšího XC k nerozeznání, pouze je protažen do 110 km s převýšením přes 2800 metrů!!!

Přibližně do 40. kilometru se pohybuju ve vedení, ale je mi jasný, že jen díky složitým sjezdům, kterých je požehnaně a mně jdou nejlíp. Je mi celkem fajn. Pak přejezdy po prudce stoupajících solárních asfaltkách a jsem zas v řiti. Na sedumdesátým kilometru svádím boj s dvěma Němkama, desítku kiláků s nima držim, ale zas prudkej výšlap, poté horolezecká vsuvka přes kořeny, jednu skálu a skrz potok, odevzdaná svýmu tempu ztrácim je z dohledu a je mi úplně ukradený, jak tohle dopadne.

Na nejjednodušší části – na cyklostezce u nádraží – dokážu dokonce zabloudit, ztráta tři minuty, žhavim telefon, aby dohled neměl strach a dozvídám se zároveň, že to do cíle ještě nebude jednoduchý! Po pěti hodinách přišel pravej hlad, na poslední občerstvovačce beru vše a už jsem jaksepatří přetláskaná. Na poslední „vlny“ před cílem si nevzpomínám, jen že závěr je týž co včera. Čas tedy 6:16 a udržuju si čtvrtou pozici. Honza ji udržuje též.

Odpoledne až večer nepřetržitý přísun potravin všeho druhu, usínáme přesycený, nebyla to slastná noc, probuzení v neděli v dezolátním stavu.

Třetí etapa se startem v Altenbergu v 10:00 má měřit 80 km se skoro stejným převýšením jako včerejší!!! A skutečně tomu tak je!

Hned na úvod nejetelný kopce, takže tlačenice, ztrácim přehled o svý pozici. Po jednom brutálním sjezdu si cvičně vyšvihnem bobovou dráhu – ano – do kopce tím úzkým smotaným korytem, fobie z uzavřenýho prostoru, když to nejde přirozeně, musíme tomu pomoci… A znova brutální sjezd, tentokrát po druhé straně od toho tobogánu. Pak trať do své poloviny kopíruje včerejší, z čehož taky urvaná nejsem, ale co mě těší – vyjedu všechny stojky, který jsem včera chodila pěšky! Je to tak pozitivní, že tím nabíjim poslední možnou energii a z osmý pozice se dostávám až k davu pětičlenné skupinky děvčat, chvíli jedem pohromadě, na jednu jsem dokonce zlá, když jsem svědkem, jak jí frajer tlačí do kopce, musela jsem dvakrát zařvat, aby ji pustil. Vídám to dost často na závodech a začínám bejt na tenhle styl alergická! Tato postrčená a dvě další zrychlily, já se držim tý, co ohrožuje mojí celkovou pozici. Jedem těch zbývajících čtyřicet spolu.

Komáří vížka je začátek dalších mnoha prudkých výjezdů a mojí krize k tomu. Dokonce jsem na jednoho z přihlížejících spustila svůj trpící žalozpěv, jen abych se uklidnila. Vše je završeno nekonečným stoupáním a bonusem opět chodeckým na samém vršku. Na náhorní plošině nás čekala sice rovina, ale s kameny zarostlými v trávě. Informace o dvanácti zbývajících kilometrech mě zachraňuje od kolapsu. A pozor – cirka pět kilometrů před cílem jedeme jak buldozér a míjíme onehdá postrčené děvče, které si ale netroufá zavěsit! Do cíle přijíždím v dobrém rozmaru a poslední terénní vložku si dosyta vychutnávám, i těším se z udržený čtvrtý pozice s celkovým časem 11.37. Honza se těší též. Ano, máme stejný výsledek, i stejnou radost. Oba jsme absovovali poprvé takovou prasárnu, živí nás však naděje, že jsme připravený na další start, pochybuju, že může být horšího charakteru…

Velká škoda je našich dvou pomocníků, kteří nesehnali dostatečně kvalitní mapu a občas nás vyhlíželi marně. Za pár let na ně ale budou hovořit zkušenosti 🙂

Z pohledu diváka se jednalo o velmi atraktivní závod s precizní organizací a zabezpečením, v atraktivních lokalitách české i německé strany Krušných hor. Trasa byla velmi náročná a až s lehce  sadistickou pečlivostí doladěná do detailů, čás vítěze 2. etapy těsně pod 5 hodin hovoří jasně. Vložený závod pro jezdce s nábojem Rohloff byl zajímavě finančně ohodnocen, vítězem se stal Robert Novotný z Factor bike týmu. Jenom na první pohled podobné stroje sedlali „blázni“ z kategorie singlespeed, několik exotů vše absolvovalo i na tandemu.

• kompletní výsledky
• špičkové fotky od pořadatelů

Fotogalerie na Bike24.cz